Co je v Kazachstánu lepší než v Čechách

Jestli si chcete poslechnout, co je v Kazachstánu horší než v Čechách, zeptejte se Davida. Nebo si přečtěte Radkův článek tady http://www.radekvana.net/Expedice-Exotika/Stredni-Asie/Kazachstan-rok-druhy/.

A jestli vás zajímá, co je tu naopak lepší než v Čechách, tak čtěte dál.


Taxíky

Protože je tu dost nerozvinutá hromadná doprava (v podstatě jen autobusy, které jezdí pomalu, málo často, podle neexistujících jízdních řádů a navíc jsou špinavé), vyvinul se tu báječný systém spolujízdy autem, tzv. "gypsy taxi". Je založen na tom, že taxíkem je každý, kdo má volné místo, a zas tolik nespěchá. Používá se tak, že si člověk stoupne na kraj silnice a stopuje. Nejpozději páté auto nejspíš zastaví, řidič stáhne okénko a mlčí (což věci neznalého cizince trochu mate). Správná reakce je vybafnout na řidiče cílovou destinaci (křižovatka ulic), a částku, kterou jsme ochotni za odvoz dát. Takže například "Timirjazeva-Sejfulina, 400". Řidič provede bleskovou analýzu výhodnosti transakce, kde je učteno
- jak moc se naše destinace odchyluje od destinace kam potřebuje on
- kolik nás je lidí (čím více, tím menší šance, že do auta ještě
přibere někoho platícího cestou)
- jak je to daleko
- jak jsme mu sympatičtí, tj. jestli si s náma cestou dobře poklábosí
Pokud analýza dopadne v náš prospěch, řekne "sadítěs" a jede se, pokud ne, bez zbytečného slova navíc zavrtí hlavou, někdy ani to ne, vyroluje okénko nahoru a jede dál. Pokud už třetí řidič zavrtěl hlavou, je na místě uvažovat o zvýšení nabídnuté částky. V dešti a sněhové vánici se platí víc.

Gypsy taxi funguje 24h denně, je na něj maximální spoleh a nikdy se mi nestalo, aby např. řidič chtěl zaplatit víc než jsme se domluvili (jako je pravidlem třeba v Indii).

Běžně jezdí samotné holky a nikomu nepřijde, že by na tom mělo být něco nebezpečného.

Když jsem byla posledně s dětmi v Praze, a šli jsme na  vzdálenou zastávku autobusu, napadlo mě, že mi kazach-style-taxi celkem chybí.


Čaj
a obecně nápoje v hospodě. 
Pokud jdeme jako rodina do hospody, objednáme si prostě litr džusu, litr vody, nebo čajnik čaje. Žádné "každému minilahvičku džusu cappy po třiceti pěti korunách" případně "minihrníček čaje za třicet".
Krabice džusu stojí asi tak dvakrát víc než v obchodě, konvice čaje je obvykle za nějakou směšnou cenu (20-30 Kč). Čaj lze objednat černý, s mlékem, taškentský/uzbecký (s cukrem a citrónem), nebo ujgurský (s mlékem a solí). Pokud je čaj sypaný (což je asi tak v polovině případů), není problém
si říct o horkou vodu na druhý nálev (zdarma). Jo a stejně tak jako se džusu objednává krabice, vodky se objednává láhev :)


Jídlo v restauraci
Že tu chutná rajče jako rajče a mrkev jako mrkev jsme tu už psali. Stejně tak tu mají lepší maso, takže to asi mají jednodušší, že mají na vaření dobré suroviny. Restaurace jsou dvou typů - levné a dražší. V levných je obvykle standardní výběr tzv. "vostočnoj (východní) kuchni" (lagman - tlusté kulaté domácí nudle s masem a zeleninou, plov - rýže s mrkví a beranem, kurdak - játra a srdce s bramborama) a "evropejskoj kuchni" (tím se myslí ruská kuchyně - boršč,  soljanka, karbanátek, ryba).  Dražší jsou obvykle národnostní - italské, gruzínské, vietnamské, turecké apod.
Nicméně ani v levných ani drahých se mi nestává, že by mi jídlo nechutnalo. Což se mi v Praze čas od času stane.

Plov

Kuyrdak

Lagman

Počasí
Na rozdíl od Prahy tu skoro pořád svítí slunce.  A jsou tu menší teplotní rozdíly mezi ránem, polednem a večerem. Takže když je přes poledne na tričko, dá se jít i ráno v tričku. 

Tím pádem je tu i výrazně menší vlhkost, což má několik výhod: 1. prádlo vždycky uschne přes noc, i v zimě. V létě stačí dvě hodiny na balkóně. Sušičky tu neexistují, na co taky. 2. prakticky se tu nevyskytuje bláto.

Hory!!!!
... komentář netřeba :)

Svatba po kazašsky

Moje kolegyně se vdává.

Tedy, oficiálně je vdaná už půl roku, příjmení má změněné také půl roku, nicméně svatba jakožto oslava se koná až teď..  prý je to tu tak normální.

Svatby se obvykle konají ve speciálních domech k tomu určených, tzv. tojchana. Je to vlastně restaurace, s velikým sálem a speciální, my bychom řekli kýčovatou, výzdobou. Nejdůležitějším znakem kazašské svatby je, že se pozve hrozně moc hostů, dvě stě, tři sta, pět set... Klidně. Svatba kolegyně byla z těch nejskromnějších, 130 hostů, to je prý naprosté minimum.

Pozvání bylo na pátou hodinu, ale byla jsem upozorněna, že před šestou tam určitě nikdo nebude. Přišla jsem tedy v sedm, a vypadalo to, že se akorát začalo.

V čele sálu pod baldachýnem sedí ženich a nevěsta, svědek a svědkyně. U kulatých stolů sedí pozvaní hosté, dle zasedacího pořádku. Večer otvírají  rodiče ženicha, protože jsou to dle tradice oni, kdo svatbu organizují. 

Celou akcí provází tzv. tamada, bavič (je to ten s mikrofonem). Říká, co se bude dít, organizuje soutěže (typu poznej, co je to za písničku) a stará se o dobrou zábavu.

Nejdůležitější součástí večera jsou tzv. tosty. Tamada prohlásí něco ve smyslu  "A nyní přijde pronést tost rodina ženichovy matky, takže sem zvu Narinu, Asylbeka, Ajžan, Ajsultána, Nurlana, Gulnur, Zhanar, Gulzáru, Asel, Daurena a Ljazat". Narina aspol. vstanou od svého kulatého stolu, nastoupí do řady na druhý konec sálu než je baldachýn s ženichem a nevěstou. Jeden z nich se chopí mikrofonu a pronese připravenou řeč o tom, jak je dneska krásný den neboť Erlan si bere Zarinu za ženu, a přejí jim lásku, štěstí, zdraví, peníze, kariérní růst, mnoho dětí a tak dále, prostě samé světlé zítřky. Čím delší a květnatější, tím lépe. Někdy bývá řeč doplněna ještě zpěvem písně. Po skončení řeči a písně nenásleduje přípitek, nýbrž skupina přeběhne sál k novomanželům, objetí, polibek a hlavně - předání daru, což je, téměř bez vyjímky, obálka s penězi.

Všechny proslovy byly v kazašštině, takže jsem bohužel skoro nic nerozuměla.  Akorát "bolsyn", na konci každé věty (to znamená něco jako "nechť se stane", takže třeba Kutty bolsyn je Nechť jste zdraví).

Svatba je pojímána jako že patří ženichovi, takže ze 130ti pozvaných hostů bylo 100 ze strany ženicha, a nevěstě bylo dovoleno si pozvat nejmilejších 30.

tzv. 'podružka' nevěsty, v podstatě spojuje funkci svědkyně a družičky (má na starosti upravovat nevěstě vlečku a účes)

Focení je jednou z nejdůležitějších částí akce. Profi fotograf fotí nevěstu a ženicha s ostatními hosty, fotografie hned tiskne a  prodává.

Vystoupení (prý) slavné kazašské zpěvačky

Krájení dortu probíhá podobně jako u nás, ženich a nevěsta společně.

Po tostech následuje všeobecné tančení.

Na závěr večera se rozdávají dárky hostům a zazpívá se  kazašská patriotická píseň.

Rodiče ženicha poděkují všem zúčastněným, a 23.00 jsme se rozešli.

Jižní Kazachstán - Taraz, Karatau, Turkestán

V půlce března se v Kazachstánu nepracuje pod záminkou svátku Nauryz, a protože je to spolu s Novým rokem nejdůležitější svátek, je třeba mít na jeho slavení hodně času a tudíž se do práce nejde 5 dní. Což je potřeba využít, a nejlépe jet někam hodně daleko, kam na kratší dobu nemá smysl jezdit. Volba padla na oblast hor Karatau a okolních stepí, zhruba 700km na západ od Almaty. Nacházejí se zde jedny z mála památek, které v Kazachstánu jsou, tak zvaná mauzolea. Je to vždycky hrobka nějekého středověkého učence nebo státníka, kam se nyní místní chodí modlit, křtít děti, ženit se a tak podobně. Spousta těchto míst je tak zvaně renovovaná, což v praxi znamená, že to postavili úplně znovu.

Kromě těchto staveb je v regionu ale i zajímavá příroda... tedy, z fotek to tak nevyzní protože jde většinou o rovnou step kam oko dohlédne. Ale jsou v ní i sem tam hory, krásná jezera, a celé to má dost speciální atmosféru.

(následující obrazový materiál jsou z větší části fotky Milana, který byl s námi)

Začínáme výhledem z auta cestou... dole už je jaro, ale na horách nad Biškekem ještě leží spousta sněhu.

Taraz, hlavní náměstí.

Mauzoleum v Tarazu

Binec v Tarazu , asi tak 200m od mauzolea

Jedeme k severozápadu od Tarazu. Nekonečná step a z ní občas vykoukne takováhle malá stolová hora.

Ušaral, sto let stará mešita:

Druhý den naší cesty, 22. března, se slaví v Kazachstánu svátek Nauryzu, něco jako slunovrat. Při té příležitosti se ve vesnici, kterou jsme projížděli, konalo utkání v tradiční hře, kokpar. Pravidlům přesně nerozumím, nicméně zhruba jde o to, že je třeba hodně rychle jet na koni, být první u berana bez hlavy, který leží na zemi, zvednout ho za jízdy ze země a uhánět hodně rychle pryč, aby mě nedohonili ostatní. Beran je těžký, je to celkem fuška.

Hodný dědeček dovolil našim dětem sednout si na koně. Mimochodem jeho vnuk, kterému mohlo být tak 4 roky, už jezdil na koni sám.

Jezero Akkol. To bílé dole je naše auto.

Lezeme na stolovou horu uprostředka stepi.

Město Žanatas. Existuje díky dolu na fosfor, který je nedaleko. Místní všichni předpokládali, že jsme tam pracovně, protože kdo by do takové pustiny jezdil dobrovolně. "vy zdes v komandirovke, da"- "net... my na otdyche"- "kak na otdyche!? zděs že ne gde otdychať!"

Tak a tohle je ten důl na fosfor. Z fotky to není vidět, ale je to fakt hodně veliké, tohle jezero má asi půl kilometru na délku a takových je tam několik. A barevné. Hory Karatau jsou vůbec bohaté na jedovaté látky. Kousek vedle je důl na uran a ještě dál se těží olovo.

Další mauzoleum, ve vsi Baba Ata.

Velbloud domácí

Jezero Kyzyl-kol (Červené jezero). Nemá odtok, takže je slané a na břehu jsou slané mapy. Nejlepší materiál k dětským hrám - báječně patlá, a když se strčí do pusy, dokonce i nějak chutná (fosfor? uran? olovo?)

Kdysi stál na břehu pionýrský tábor, teď jsou chatičky vybydlené a celé místo působí trochu  strašidelně.

Mauzoleum ve vsi Kumkent, "Písečné město". Svatý pramen se svatýma rybama.

Na hřebeni hor Karatau. Za tím kopcem vzadu je obří důl na olovo.

Část naší výpravy se dokonce odvážila do jeskyně... asi 300 metrů dlouhá štola ústí do velkého sálu s ulámanými krápníky. Nic jedovatého tam nenašli, ale jeskyni našli pěknou.

Turkestán, nejslavnější a největší mauzoleum, zasvěcené učiteli Jasauímu. Průvodce říká "the finest building in Kazachstan". Je obložené klasicky středoasijskými modrými dlaždičkami, ale legrační je, že jenom ze třech stran, pak jim došly peníze, a na stranu, kde je vchod, už nezbylo. Takže nejkrásnější je budova zezadu. Trochu jsme se smáli, že my bychom začli obkládat od vchodu, ale tak po bitvě je každý generál, že.

Turkestán, výhled z hradeb.

Na počasí jsme moc štěstí neměli, byla vichřice a místy slejvák. Pouštní města nejsou na takové deště moc zařízená, takže byla všude voda.

Před vichřicí jsme se schovali do etnograficko-historického muzea, kde nebylo vůbec nic zajímavého, klasické kazachstánské exponáty jako jurta, hudební nástroj dombra a tradiční mužský županovitý oděv šapan. Dali si navíc hodně velký pozor, aby se v celém muzeu nevyskytlo jediné ruské slovo, všechny popisky hezky kazašsky a anglicky. Nejlepší z celého muzea byl živý netopýr, který mezi exponáty nejspíš nepatřil.

Mauzoleum Aiša Bibi, nedaleko od Tarazu. Aiša byla princezna, kterou její tatínek  nechtěl dát za ženu jejímu milému (vládci Tarazu), takže utekla, uštknul jí had a umřela.

Mešita Ariston Bab. Ariston Bab byl učitel již zmíněného Jasauího, čili podle poutnického kánonu je třeba navštívit nejdřív toto místo, a pak až se vypravit do Turkestánu. A my jsme to udělali naopak, snad nám Alláh odpustí.

Obchvat Tarazu je bezva. Škoda, že je sjízdný jenom pro terénní vozy, kolik je tam děr. Tato továrna zpracovává fosforovou rudu, kterou vytěží v tom dole v Žanatasu. Svého času produkovala 60% sovětských fosfátů.

A to je vše, přátelé.
Nestihli jsme se podívat do Aksu-žabaglinského zapovědniku http://www.aksuinn.com/content/aksu, takže se do ЮКО nejspíš ještě vrátíme.