Čtyřikrát do roka se koná Alpiniáda, čili masový výstup na nějakou pořádnou horu. Naštěstí masový výstup po-kazašsky je výrazně méně masový, než zcela neorganizovaný výstup na běžnou alpskou čtyřtisícovku za hezkého počasí, případně na Grossglockner za hnusného počasí. O výhodách masového výstupu níže.
Alpiniáda se koná čtyřikrát do roka, na jaře, v létě, na podzim a v zimě. Přesné datum konání i cíl výstupu je státní tajemství, které se smí vyjevit asi tak týden předem. Letní výstup jsme prošvihli, ale do podzima chytří čeští špióni studiem starých zpráv zjistili, že se chodí po každé na stejný kopec ve stejném termínu, takže podzimní výstup jsme nepromeškali. V květnu se chodí na Pik Gerojů Panfilovců, což byla kazašská jednotka, kterou poslal Stalin na smrt v bitvě o Moskvu, ale k překvapení všech neumřeli všichni (Panfilov jo), čímž se stali ikonou kazašského boje za vítězství v
(ruské) vlastenecké válce. V červenci se na den narozenin Nazarbajeva leze na Pik Nazarbajeva, dříve Pik Komsomol. V září se leze na Pik Malaďožnyj a v prosinci na Pik Amangeldy bez nějakého zvláštního důvodu, což je mi dost záhadou, protože tady se jen tak bez důvodu neděje nikdy nic (ani vypít pivo bez důvodu se nesmí, jinak je člověk označen za alkoholika). Amangeldy byl taky bolševik, ten bojoval pro změnu v ruské občanské válce za sovětský Kazachstán.
Výstup na pik Malaďožnyj východním hřbetem je překrásná cesta. Nejdřív je potřeba se dostat na morénu ledovce Tuyuksu ve výšce 3400. Tam se dá v principu dojet autem, ale leda služebním, protože zpátky by auto jelo rovnou do servisu na výměnu brzd, tlumičů a odřeného podvozku. Náš dědeček automobil vyjel v pět ráno do 2700, přes další jámy ve tmě se mi ho nechtělo trápit. Z morény se stoupá po dlouhém táhlém hřbetu, který jedním směrem padá prudkou ledovou stěnou do údolí ke glaciologické stanici, a druhým se svažuje k jazyku ledovce Tuyuksu. Na hřebeni se přelézá několik žandárů převážně jednoduchým skalním terénem, který nám zpestřila příroda tím, že ve čtvrtek prošla sněhová bouře, která vysněžila všechny kopce nad Almatou (čili dva dny jsme teď měli z okna zimní panorama :-) ale už to roztálo).
Klasifikace cesty je 1B, což znamená, že tam je pár míst, kde je kam spadnout a proto je potřeba se jistit lanem. A tím se dostáváme k hlavní výhodě masového výstupu, čili Alpiniády: akci pořádá horská služba ve spolupráci s horolezeckými oddíly, které vystrojí těžší místa fixními lany. Takže z toho vznikne taková jednodenní ferrata.
Organizace Alpiniády byla perfektní. Trochu jsem se bál - přeci jen, ruská mentalita dovádět věci do extrému nabízela dvě přirozené varianty: a) permanentně nás bude někdo peskovat, že mám rezervní karabinu připlou na levém poutku, když podle ruské jedině správné metodiky se má nosit na pravém, b) nikdo si nás nebude všímat, leda bysme se hodně halasně dožadovali informace, jak se dostaneme přes tenhle kuloár, případně bysme tím kuloárem letěli do údolí. Musím říct, že to fungovalo ideálně - na každém těžším místě i na spoustě lehčích byl záchranář nebo horolezec, který lidem trpělivě vysvětloval, co mají dělat, hlídal, aby si omylem netahali za lano atd. Dole i nahoře lezce evidovali, měli tam zdravotníky, sanitku, půjčovali úvazky a helmu, vařili čaj, všechno. Účastníci se nikam necpali, zdravili se, úplná Evropa :-)
Jestli jsem minulý týden psal, že pik Titova je ideálně položená hora, z které je vidět všechno, tak Pik Malaďožnyj je na tom ještě líp - od Titova je o kousek jižněji a o něco výše, takže kromě údolí Malé i Velké Almatinky je navíc vidět na jih, na hraniční hřbet s Kyrgyzstánem.
Účastnilo se odhadem 200 lidí, z toho víc než půlka na vrchol vylezla. Zaujalo nás, že tam byli lidi, které jsme potkali minulý týden při sestupu z Titova, holky, které Eva potkala na Piku Kumbel, a minulý týden na vrcholu Titova jsme zase potkali lidi, které jsme dva týdny před tím potkali v údolí Almaarasanu. Asi jsem na to přišel - v okolí Almaty, dejme tomu max. hodinu jízdy autem, je asi tak šest údolí, které vedou do pořádných hor, ale do čtyř je vstup zakázán (zapovědnik, pohraniční zóna a podobné buzerace). Zbývá všehovšudy šest cest (Kimasar, Tuyuksu, Gorelnik, Kok-džajlau, Almaarasan, hřbet nad Kumbelem), khterými se dá smysluplně vyrazit do hor. Vzhledem k počtu lidí na těchto cestách o víkendu se dá odhadnout, že po horách pravidelně chodí řádově jednotky tisíc Almaťanů. Pravděpodobnost, že na dnešním výletě potkáme člověka, kterého jsme potkali na minulém výletě, si každý matfyzák snadno dopočítá.
Žádné komentáře:
Okomentovat