Jižní Kazachstán - Taraz, Karatau, Turkestán

V půlce března se v Kazachstánu nepracuje pod záminkou svátku Nauryz, a protože je to spolu s Novým rokem nejdůležitější svátek, je třeba mít na jeho slavení hodně času a tudíž se do práce nejde 5 dní. Což je potřeba využít, a nejlépe jet někam hodně daleko, kam na kratší dobu nemá smysl jezdit. Volba padla na oblast hor Karatau a okolních stepí, zhruba 700km na západ od Almaty. Nacházejí se zde jedny z mála památek, které v Kazachstánu jsou, tak zvaná mauzolea. Je to vždycky hrobka nějekého středověkého učence nebo státníka, kam se nyní místní chodí modlit, křtít děti, ženit se a tak podobně. Spousta těchto míst je tak zvaně renovovaná, což v praxi znamená, že to postavili úplně znovu.

Kromě těchto staveb je v regionu ale i zajímavá příroda... tedy, z fotek to tak nevyzní protože jde většinou o rovnou step kam oko dohlédne. Ale jsou v ní i sem tam hory, krásná jezera, a celé to má dost speciální atmosféru.

(následující obrazový materiál jsou z větší části fotky Milana, který byl s námi)

Začínáme výhledem z auta cestou... dole už je jaro, ale na horách nad Biškekem ještě leží spousta sněhu.

Taraz, hlavní náměstí.

Mauzoleum v Tarazu

Binec v Tarazu , asi tak 200m od mauzolea

Jedeme k severozápadu od Tarazu. Nekonečná step a z ní občas vykoukne takováhle malá stolová hora.

Ušaral, sto let stará mešita:

Druhý den naší cesty, 22. března, se slaví v Kazachstánu svátek Nauryzu, něco jako slunovrat. Při té příležitosti se ve vesnici, kterou jsme projížděli, konalo utkání v tradiční hře, kokpar. Pravidlům přesně nerozumím, nicméně zhruba jde o to, že je třeba hodně rychle jet na koni, být první u berana bez hlavy, který leží na zemi, zvednout ho za jízdy ze země a uhánět hodně rychle pryč, aby mě nedohonili ostatní. Beran je těžký, je to celkem fuška.

Hodný dědeček dovolil našim dětem sednout si na koně. Mimochodem jeho vnuk, kterému mohlo být tak 4 roky, už jezdil na koni sám.

Jezero Akkol. To bílé dole je naše auto.

Lezeme na stolovou horu uprostředka stepi.

Město Žanatas. Existuje díky dolu na fosfor, který je nedaleko. Místní všichni předpokládali, že jsme tam pracovně, protože kdo by do takové pustiny jezdil dobrovolně. "vy zdes v komandirovke, da"- "net... my na otdyche"- "kak na otdyche!? zděs že ne gde otdychať!"

Tak a tohle je ten důl na fosfor. Z fotky to není vidět, ale je to fakt hodně veliké, tohle jezero má asi půl kilometru na délku a takových je tam několik. A barevné. Hory Karatau jsou vůbec bohaté na jedovaté látky. Kousek vedle je důl na uran a ještě dál se těží olovo.

Další mauzoleum, ve vsi Baba Ata.

Velbloud domácí

Jezero Kyzyl-kol (Červené jezero). Nemá odtok, takže je slané a na břehu jsou slané mapy. Nejlepší materiál k dětským hrám - báječně patlá, a když se strčí do pusy, dokonce i nějak chutná (fosfor? uran? olovo?)

Kdysi stál na břehu pionýrský tábor, teď jsou chatičky vybydlené a celé místo působí trochu  strašidelně.

Mauzoleum ve vsi Kumkent, "Písečné město". Svatý pramen se svatýma rybama.

Na hřebeni hor Karatau. Za tím kopcem vzadu je obří důl na olovo.

Část naší výpravy se dokonce odvážila do jeskyně... asi 300 metrů dlouhá štola ústí do velkého sálu s ulámanými krápníky. Nic jedovatého tam nenašli, ale jeskyni našli pěknou.

Turkestán, nejslavnější a největší mauzoleum, zasvěcené učiteli Jasauímu. Průvodce říká "the finest building in Kazachstan". Je obložené klasicky středoasijskými modrými dlaždičkami, ale legrační je, že jenom ze třech stran, pak jim došly peníze, a na stranu, kde je vchod, už nezbylo. Takže nejkrásnější je budova zezadu. Trochu jsme se smáli, že my bychom začli obkládat od vchodu, ale tak po bitvě je každý generál, že.

Turkestán, výhled z hradeb.

Na počasí jsme moc štěstí neměli, byla vichřice a místy slejvák. Pouštní města nejsou na takové deště moc zařízená, takže byla všude voda.

Před vichřicí jsme se schovali do etnograficko-historického muzea, kde nebylo vůbec nic zajímavého, klasické kazachstánské exponáty jako jurta, hudební nástroj dombra a tradiční mužský županovitý oděv šapan. Dali si navíc hodně velký pozor, aby se v celém muzeu nevyskytlo jediné ruské slovo, všechny popisky hezky kazašsky a anglicky. Nejlepší z celého muzea byl živý netopýr, který mezi exponáty nejspíš nepatřil.

Mauzoleum Aiša Bibi, nedaleko od Tarazu. Aiša byla princezna, kterou její tatínek  nechtěl dát za ženu jejímu milému (vládci Tarazu), takže utekla, uštknul jí had a umřela.

Mešita Ariston Bab. Ariston Bab byl učitel již zmíněného Jasauího, čili podle poutnického kánonu je třeba navštívit nejdřív toto místo, a pak až se vypravit do Turkestánu. A my jsme to udělali naopak, snad nám Alláh odpustí.

Obchvat Tarazu je bezva. Škoda, že je sjízdný jenom pro terénní vozy, kolik je tam děr. Tato továrna zpracovává fosforovou rudu, kterou vytěží v tom dole v Žanatasu. Svého času produkovala 60% sovětských fosfátů.

A to je vše, přátelé.
Nestihli jsme se podívat do Aksu-žabaglinského zapovědniku http://www.aksuinn.com/content/aksu, takže se do ЮКО nejspíš ještě vrátíme.