Jsme tu už víc než týden. Dočasně bydlíme na sídlišti Samal-1 a stihli jsme zatím projít okolí blízké i některé vzdálenější pamětihodnosti. Viděli jsme několik pěkných bytů, kde bysme mohli bydlet nastálo, ale žádný nás zatím neuhranul. A viděli jsme několik pěkných školek, kam by děti rády chodily, tak je z čeho vybírat. Zatím bydlíme tady:
Výlet začal tak, že jsme měli na čtyři hodiny objednaného taxíka, ale neměli jsme víza, která nám měli vydat týž den. Víza přivezli ve tři čtvrtě na pět, ale odbavení jsme stihli. Do Istanbulu to děti bavilo, koukaly z okna, patlaly se v jídle, Hanička dávala spát králíčka. Hrdinně přešli celé istanbulské letiště, přestože se blížila půlnoc, a v letadle do Almaty usly. Ráno hodina ve frontě na pasové odbavení, jako v Americe, a jsme tu.
První dojmy byly podobně strašné, jako když jsme se vrátili z Denveru do Prahy - všechno špinavé, rozbité, lidi kdovíjací, ale začínáme si zvykat, tak jako jsme si zvykli zpátky v Praze. Ukazuje se, že lidi jsou tu naopak poměrně ochotní a ohleduplní. Většina města zvenku opravdu špinavá a rozbitá je, jako všude v bývalém Sovětském svazu. Na druhou stranu, různé kanály a díry v zemi baví děti. Pár obrázků z našeho sídliště: ty nové domy jsou luxusní bytové komplexy (do nějakého takového se budeme stěhovat), ale většina sídliště vypadá v lepším případě jako náš barák, v horším jako ten panelák dole. Dirigentovi Hanka říká "pán sčílí!" a všem dětem příjde vtipný, že mu ptáčky kakaj na hlavu.
Ale jsou tu i moc hezká místa. Třeba metro, některé parky a nejvíc se nám líbí velké množství fontán, jaké ani v Praze nemáme. Pěkný je park vedle prezidentského paláce, kousek od našeho domu.
A nejlepší ze všeho je jídlo. Okurka chutná jako okurka, rajče jako rajče, džusy jsou z ovoce, zmrzlina z mlíka a tak dobrý hovězí roštěnec jsem snad v Čechách nikdy nekoupil. O ceně nemluvě (roštenec za 240 korun na kilo). A Hance hrozně chutná kaviár: "eště kaviál, eště kaviál".
Výlet začal tak, že jsme měli na čtyři hodiny objednaného taxíka, ale neměli jsme víza, která nám měli vydat týž den. Víza přivezli ve tři čtvrtě na pět, ale odbavení jsme stihli. Do Istanbulu to děti bavilo, koukaly z okna, patlaly se v jídle, Hanička dávala spát králíčka. Hrdinně přešli celé istanbulské letiště, přestože se blížila půlnoc, a v letadle do Almaty usly. Ráno hodina ve frontě na pasové odbavení, jako v Americe, a jsme tu.
První dojmy byly podobně strašné, jako když jsme se vrátili z Denveru do Prahy - všechno špinavé, rozbité, lidi kdovíjací, ale začínáme si zvykat, tak jako jsme si zvykli zpátky v Praze. Ukazuje se, že lidi jsou tu naopak poměrně ochotní a ohleduplní. Většina města zvenku opravdu špinavá a rozbitá je, jako všude v bývalém Sovětském svazu. Na druhou stranu, různé kanály a díry v zemi baví děti. Pár obrázků z našeho sídliště: ty nové domy jsou luxusní bytové komplexy (do nějakého takového se budeme stěhovat), ale většina sídliště vypadá v lepším případě jako náš barák, v horším jako ten panelák dole. Dirigentovi Hanka říká "pán sčílí!" a všem dětem příjde vtipný, že mu ptáčky kakaj na hlavu.
Ale jsou tu i moc hezká místa. Třeba metro, některé parky a nejvíc se nám líbí velké množství fontán, jaké ani v Praze nemáme. Pěkný je park vedle prezidentského paláce, kousek od našeho domu.
A nejlepší ze všeho je jídlo. Okurka chutná jako okurka, rajče jako rajče, džusy jsou z ovoce, zmrzlina z mlíka a tak dobrý hovězí roštěnec jsem snad v Čechách nikdy nekoupil. O ceně nemluvě (roštenec za 240 korun na kilo). A Hance hrozně chutná kaviár: "eště kaviál, eště kaviál".
Žádné komentáře:
Okomentovat