V neděli bylo nádherné počasí (což je tady často) a průzračný vzduch (což není zas tak často), ideální čas vyrazit do lyžařského střediska Šymbulak a lanovkou do Talgarského sedla ve výšce 3200 metrů. Lanovka začíná u slavného bruslařského stadionu Medeu, schovaném v hlubokém horském údolí za městem. Stoupá nad obří hráz, za kterou není jezero, ale volný prostor, do kterého se zachytávají povodně. Na návrší nad jámou je osada a lyžařské středisko Šymbulak.
Lyžařské středisko Šymbulak, to jsou hotely, restaurace, luxusní dači, atrakce pro hosty. Nejprestižnější lyžařský areál ve Střední Asii, kam chodí katáťsja i sám prezident. I když jsem teda četl, že v Kyrgyzstánu jsou i lepší místa k lyžování.
Pokračujeme vzhůru, tady se v zimě lyžuje. Další mezistanice a vršek. Z Talgarského sedla je vidět několik čtyřtisícových štítů, z nich visí malé ledovce. Za hřebenem vykukuje i nejvyšší Pik Talgar (4979). Město taky jako na dlani. Dolů do mezistanice jdu s Lukáškem pěšky, že prý chce jít s tatínkem na výlet ve velikých horách po sněhu, ale přes sníh se nechá nosit, aby neměl mokré botičky.
Nejlepší na tom je, jak snadno dostupné ty velehory jsou. K lanovce jsme jeli taxíkem, od baráku možná 25 minut, všeho všudy za 170 korun. Zpátky autobusem, to trvalo i s přestupem necelou hodinu (nepočítaje to, že jsme na něj u lanovky přes půl hodiny čekali, protože jeden nepřijel), za 18 korun. Lanovka a vlastně všechno v lyžařském areálu je drahé jak v Rakousku, sama lanovka až na sedlo stojí skoro 400 korun, jídlo v restauraci 300 a víc, podobně další atrakce. Na druhou stranu, úroveň služeb jakž takž odpovídá, lanovka nová švýcarská, v restauraci sice stojí voda 150 korun, ale je to sedmička San Pellegrini v originál skleněné lahvi (levnější pití nemají). Akorát porce za ty prachy mohli mít větší a obsluha se taky nepřetrhla.
Lyžařské středisko Šymbulak, to jsou hotely, restaurace, luxusní dači, atrakce pro hosty. Nejprestižnější lyžařský areál ve Střední Asii, kam chodí katáťsja i sám prezident. I když jsem teda četl, že v Kyrgyzstánu jsou i lepší místa k lyžování.
Pokračujeme vzhůru, tady se v zimě lyžuje. Další mezistanice a vršek. Z Talgarského sedla je vidět několik čtyřtisícových štítů, z nich visí malé ledovce. Za hřebenem vykukuje i nejvyšší Pik Talgar (4979). Město taky jako na dlani. Dolů do mezistanice jdu s Lukáškem pěšky, že prý chce jít s tatínkem na výlet ve velikých horách po sněhu, ale přes sníh se nechá nosit, aby neměl mokré botičky.
Nejlepší na tom je, jak snadno dostupné ty velehory jsou. K lanovce jsme jeli taxíkem, od baráku možná 25 minut, všeho všudy za 170 korun. Zpátky autobusem, to trvalo i s přestupem necelou hodinu (nepočítaje to, že jsme na něj u lanovky přes půl hodiny čekali, protože jeden nepřijel), za 18 korun. Lanovka a vlastně všechno v lyžařském areálu je drahé jak v Rakousku, sama lanovka až na sedlo stojí skoro 400 korun, jídlo v restauraci 300 a víc, podobně další atrakce. Na druhou stranu, úroveň služeb jakž takž odpovídá, lanovka nová švýcarská, v restauraci sice stojí voda 150 korun, ale je to sedmička San Pellegrini v originál skleněné lahvi (levnější pití nemají). Akorát porce za ty prachy mohli mít větší a obsluha se taky nepřetrhla.
Žádné komentáře:
Okomentovat